Páni. Takže, tak dojatý všemi těmi krásnými zprávami. Moc vám všem děkuji za milá slova a podporu. Jakou komunitu tu máme a jaké mám štěstí, že jsem její součástí. Těm, kteří se podělili o příběhy svých vlastních rodičů, kteří zemřeli nebo jim byla právě teď diagnostikována rakovina... Vědomí, že nejsem sama, mi přináší nesmírnou útěchu. Pro každého, kdo si tím prochází, jsem se chtěl o něco podělit. To jsou jen mé myšlenky. Neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak se s něčím takovým vypořádat. Ale pokud to pomůže byť jen jednomu člověku při čtení, bude to stát za to. To bude pravděpodobně ta nejtěžší věc, kterou kdy projdete. Ke konci je to ještě těžší. A není tu žádné polevení. Ale co se mě týče, cítil jsem, že mám na výběr: Buďte tam teď. Čelit bolesti, realitě, krutosti toho všeho. Podporuji jakýmkoli způsobem, jak jsem mohla. Vezměte na sebe trochu té váhy, takže možná můj táta a moje rodina nemuseli nést všechno. Nebo se schovejte. Ustoupit, ochránit se před některými traumaty. Možná si ušetřit pár jizev. Ale propásněte poslední okamžiky. Propásněte příležitost říct, že jsem tam byl. Rozhodl jsem se zůstat. Ne z hrdinství. Ne proto, že bych byl nějak zvlášť silný. Udělal jsem to, protože jsem věděl, že tento den přijde....