"Jezdím Uberem na noční směně. Potkáš všechny druhy. Opilci, milenci, unavené sestry. Ve 2 ráno jsem vyzvedl chlapa z nemocnice. Nastoupil dozadu, vypadal úplně otřeseně. Neřekl ani slovo. Jeli jsme v tichosti deset minut. Pak jsem uslyšel popotahování. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Zíral z okna, slzy mu tekly po tváři. "Těžká noc?" zeptal jsem se tiše. "Moje žena," vypravil ze sebe. "Ona prostě... rakovina. Je pryč." Srdce mi přestalo bít. Vypnul jsem měřič. "Ještě tě nevezmu domů," řekl jsem. Podíval se nahoru, zmatený. "Cože?" "Teď nemůžeš jít do prázdného domu. Ještě ne." Zastavil jsem v noční jídelně. "No tak. Káva a koláč. Na mě." Zaváhal, pak přikývl. Seděli jsme v tom boxu tři hodiny. Vyprávěl mi o jejím smíchu. Jak se potkali. Jak nesnášela hrášek. Jen jsem poslouchal. Když jsem ho konečně v 6 ráno vysadil, vycházelo slunce. Potřásl mi rukou. "Děkuji," řekl. "Že jsi mě nenechal být sám ve tmě." Tu noc jsem nevydělal ani korunu. Ale byla to nejdůležitější motivace mého života." ~Shihaan Hussain