Mému synovi bylo 16, když ho srazil opilý řidič. Byl v kómatu tři měsíce. Neurolog nás posadil do sterilní konferenční místnosti a rozložil snímky. "Jeho mozkový kmen je neporušený," řekl jemně. 'Ale zbytek... Je tma. Když se probudí, bude zeleninou. Nikdy nebude mluvit, nikdy tě nepozná, nikdy se nebude krmit. Musíte zvážit zařízení dlouhodobé péče.' Odmítli jsme. Přivedli jsme ho domů. Připravili jsme nemocniční postel v obýváku. Pouštěli jsme jeho oblíbené desky Led Zeppelin. Četli jsme mu komiksy. Mluvili jsme s ním 12 hodin denně. O šest měsíců později jsem mu holil obličej a vyprávěl mu špatný tátovský vtip. Nejenže se usmál. Zasmál se. Chraplavý, suchý smích. Pak se na mě podíval a řekl: 'To nebylo vtipné, tati.' Dnes dokončuje inženýrský titul. Chodí s holí, ale chodí. Doktor ho nazývá 'anomálií.' Říkám mu bojovník. Nikdy nenechte statistiku určovat svůj osud.