Jedna heuristika, kterou považuji za užitečnou pro pochopení (a psaní), je heuristika, kterou nazývám "1, 2, nekonečno" Když studuji jediný příklad něčeho, mám tendenci příliš zobecňovat, často špatně. Studium dvou příkladů mi hodně pomáhá – uvědomuji si, kolik z mých přesvědčení bylo pouhým přehnaným zobecněním. Ale i tak obvykle skončím u přílišného zobecňování (a zaměřování se na) rozdílů U třetího příkladu, pokud je to nápadně odlišné, obvykle zjistím, že můj mozek internalizuje: ach, je tu *mnohem* více rozmanitosti, než jsem tušil. A stávám se mnohem opatrnější Při psaní získáte velkou část výhod tohoto vzorce pouze ze tří příkladů. Ale přemýšlel jsem o Pýše a předsudku z tohoto úhlu pohledu a jedna z věcí, která je na něm tak úžasná, je neuvěřitelně dlouhý chvost příkladů. V té knize jsou tucty romancí a téměř všechny jsou zcela odlišné, i když jsou jen evokovány v jedné nebo dvou řádcích. A hlavní asi půl tucet romancí je osvětleno jinými, méně podrobnými příběhy

Docela mě trápí poslední článek. Je to napsáno v radách na sociálních sítích :-(. Základní myšlenka je, myslím, velmi zajímavá, ale vůbec se mi nelíbí ten hlas. Možná je čas ponořit se do velmi odlišných, méně papežských kultur...